V loni to bylo. Tví nohsledi jak nám mazali marmeládu kolem huby, to nechápu do teď. Kterému z nich se povedlo rozmazat mi to až na záda. Ta barvitá pohádka na motivy zvrhlého (na tyto slova, je moc brzo).
Za víkend protelefonovat 4,5 hodiny, vyhrožovat pomočením, ujet v autě za hodinu 40 metrů, opít se, vyprokrastinovat skoro 18 hodin, udělat update, objevit pochopení u cizí osoby, jít na kopec, sejít kopec, splnit si přání, vlastně dvě a poděkovat za ně Panu Vesmíru, znovu mu poděkovat za jeho skvělou spolupráci, vyčůrat se na poslední chvíli,...
Přemýšlím nad vším. Co bylo, co je, co bude? Zavření jako zvířata v kleci. Co je to za život? Zvrácená prezentace toho co je pro nás nejlepší? Neustálá masáž strachu a paniky. Takto nám to dokazují? To přece nejde do nekonečna.
Dámy a pánové, milé děti, přátelé kamarádi, zvířata a rostliny, a všechny skupenství známých i neznámých prvků, VESMÍRE.
Závit se dnes opět činil. Naše nová, tvorba společná, je opět vyšívaná mou oblíbenou, nití abstraktní.
Asi Každému to tvrdím, každému.
Kudy projdu, je i tráva zelenější.
Znáte ten pocit když si nevíte rady že? Co s tím? Co s tím? Beznaděj smutek a bezmoc okolo Vás tančí Irské tance, vesele si ukazují prstem a Vás to nenechává klidným. A znáte i ten druhý pocit? To když si neví rady co s Vámi. Já jo...
