BLOG co píše cvog... 

 


Již jako velmi malý Kubíček, budulínek, výlupek, jsem vystupoval z řady. Kdykoliv byla, byť jen malá možnost, okamžitá otočka a hned Kubíček táhnul proti proudu. Ten pocit, být černá ovečka v obřím stádu bílých oveček. Dříve to tak úplně nebylo, ale teď už si v tom libuju a na rovinu, je to fajnový pocit. O tom, ale dnešní povídání není milé děti....

Jak jsem si to hezky namaloval, normálně mi došly barvy. Jenže, tak jako praví jedna jediná. "koza rohatá" Já říkám spíš Ko*ot který to všechno má tam někde v zááádu, nic si z toho nedělám. A je to tak lepší. Mnohem lepší. Stejně vím, že to skončí jako vždy. Já jsem ti to říkal.

V loni to bylo. Tví nohsledi jak nám mazali marmeládu kolem huby, to nechápu do teď. Kterému z nich se povedlo rozmazat mi to až na záda. Ta barvitá pohádka na motivy zvrhlého (na tyto slova, je moc brzo).

Za víkend protelefonovat 4,5 hodiny, vyhrožovat pomočením, ujet v autě za hodinu 40 metrů, opít se, vyprokrastinovat skoro 18 hodin, udělat update, objevit pochopení u cizí osoby, jít na kopec, sejít kopec, splnit si přání, vlastně dvě a poděkovat za ně Panu Vesmíru, znovu mu poděkovat za jeho skvělou spolupráci, vyčůrat se na poslední chvíli,...

Přemýšlím nad vším. Co bylo, co je, co bude? Zavření jako zvířata v kleci. Co je to za život? Zvrácená prezentace toho co je pro nás nejlepší? Neustálá masáž strachu a paniky. Takto nám to dokazují? To přece nejde do nekonečna.

Myslím si celkem hovno o tom kdo si co myslí,
ale jen dokud mě to nedovede k zamyšlení.

Dámy a pánové, milé děti, přátelé kamarádi, zvířata a rostliny, a všechny skupenství známých i neznámých prvků, VESMÍRE.